Poplatek za televizi a rádio: Co se změní v roce 2024?

Co je koncesionářský poplatek

V České republice máme povinný poplatek, který se jmenuje koncesionářský poplatek. Tento poplatek se platí za možnost přijímat televizní a rozhlasové vysílání. Nezáleží na tom, jestli sledujete Českou televizi, posloucháte Radiožurnál nebo dáváte přednost jiným stanicím. Důležité je, že máte zařízení, které je schopné přijímat televizní nebo rozhlasový signál. To znamená, že poplatek platí i ti, kteří se dívají pouze na filmy z internetu nebo poslouchají hudbu online. Výše koncesionářského poplatku je stanovena zákonem a je rozdělena na část za televizi a část za rádio. Platí se vždy za domácnost, nezávisle na počtu členů nebo přijímačů.

Kdo ho platí a proč

V Česku máme povinnost platit koncesionářské poplatky za televizi a rádio. Možná si říkáte, kdo vlastně tyhle peníze dostává a na co se používají. Tak schválně, víte to? Poplatky putují do veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu. Tyto instituce jsou ze zákona nezávislé na státu a politicích, a proto by měly být i objektivní ve svém vysílání. Platba za vysílání televize a rádia tak slouží k financování zpravodajství, dokumentů, vzdělávacích pořadů a zábavy, které byste jinde jen těžko hledali. Cílem je nabídnout divákům a posluchačům alternativu ke komerčním stanicím, které se primárně zaměřují na zisk a sledovanost. I když se občas objeví kritika výše nebo smyslu koncesionářských poplatků, je důležité si uvědomit, že nezávislá média jsou pro fungující demokracii nepostradatelná.

Výše poplatku a splatnost

Výše poplatku za televizi a rádio, neboli koncesionářských poplatků, je v České republice stanovena zákonem. V současné době činí pro televizní poplatek 135 Kč měsíčně a pro rozhlasový poplatek 45 Kč měsíčně. Celkem tedy za televizní a rozhlasové vysílání zaplatíte 180 Kč za každý měsíc, kdy jste poplatníkem. Splatnost poplatku je vždy do konce měsíce následujícího po měsíci, za který se platí. Pokud například platíte poplatek za leden, splatnost je do konce února. Platbu za vysílání televize a rádia je možné provádět několika způsoby. Mezi nejčastější patří platba složenkou, bankovním převodem nebo prostřednictvím SIPO. Důležité je uvést správný variabilní symbol, aby byla platba správně přiřazena. Nezaplacení koncesionářských poplatků může mít za následek sankce. V případě prodlení s platbou vám Česká televize nebo Český rozhlas může naúčtovat penále. V krajním případě může dojít i k soudnímu vymáhání dlužné částky.

Osvobození od poplatku

V určitých případech je možné být od poplatku za televizi a rádio osvobozen. Tuto výjimku požívají například osoby, které pobírají starobní důchod a zároveň splňují podmínku příjmu, který nepřesahuje stanovenou hranici. Podobně jsou od poplatku osvobozeni i držitelé průkazu ZTP/P a osoby, které pobírají invalidní důchod třetího stupně. Pro přiznání osvobození je nutné podat žádost příslušnému správci poplatku, kterým je Česká televize. K žádosti je potřeba doložit doklady prokazující nárok na osvobození, například kopii důchodového výměru nebo průkazu ZTP/P. Osvobození od poplatku se vždy vztahuje na konkrétní místo trvalého pobytu a je platné od prvního dne měsíce následujícího po podání žádosti. Je důležité si uvědomit, že i když splňujete podmínky pro osvobození, povinnost platit poplatek za vás přechází na provozovatele hromadného ubytovacího zařízení, pokud v takovém zařízení máte trvalý pobyt. V případě pochybností o nároku na osvobození od poplatku za televizi a rádio je vhodné kontaktovat přímo Českou televizi, která vám poskytne bližší informace a pomůže s vyřízením žádosti.

Přihlášení a odhlášení poplatku

V České republice má povinnost hradit televizní a rozhlasový poplatek každý, kdo vlastní televizní přijímač nebo rádiový přijímač, a to bez ohledu na to, zda vysílání skutečně sleduje. Poplatek se platí ze zákona a jeho výtěžek slouží k financování veřejnoprávního vysílání, tedy České televize a Českého rozhlasu. Přihlášení poplatku je nutné provést do 30 dnů od vzniku povinnosti platit, tedy například od data pořízení televizoru. Odhlášení poplatku je pak možné v případě, že zanikne důvod jeho placení, například pokud se zbavíte všech zařízení, kterými lze přijímat televizní nebo rozhlasové vysílání. Důležité je si uvědomit, že pouhé nepoužívání zařízení nezbavuje povinnosti platit poplatek.

Důsledky neplacení

Neplacení televizního a rozhlasového poplatku může mít nepříjemné následky. Pokud poplatek neuhradíte včas, Česká televize nebo Český rozhlas vám nejprve zašlou upomínku. V případě, že ani po obdržení upomínky nezaplatíte, hrozí vám navýšení dlužné částky o penále. V nejkrajnějším případě může být vaše dlužná částka postoupena k vymáhání exekutorovi. To s sebou přináší další náklady a komplikace. Proto je vždy lepší platit televizní a rozhlasový poplatek včas a vyhnout se tak zbytečným problémům.

Platit za televizi a rádio, i když se na ně nedíváte a neposloucháte, je jako platit za vstupenku do kina, kam nikdy nepůjdete.

Zdeněk Dvořáček

Kontrola České televize

V České republice je poplatek za televizi a rádio povinnou platbou pro všechny, kdo vlastní televizní nebo rozhlasový přijímač. Tyto peníze slouží k financování veřejnoprávního vysílání, tedy České televize a Českého rozhlasu. Výše poplatku se odvíjí od počtu přijímačů a v současnosti činí 135 Kč měsíčně za televizní přijímač a 45 Kč měsíčně za rozhlasový přijímač.

Poskytovatel	Typ služby	Měsíční poplatek (Kč)
Česká televize	Veřejnoprávní televize	135 Kč
Český rozhlas	Veřejnoprávní rádio	45 Kč

Platba za vysílání televize a rádia je kontrolována Českou televizí, která má ze zákona právo provádět kontroly u držitelů televizních a rozhlasových přijímačů. Kontrola probíhá na základě evidence poplatníků, kterou Česká televize vede. Pokud kontrolor Česká televize zjistí, že poplatek není placen, může uložit pokutu až do výše 10 000 Kč. Platba poplatku je důležitá pro zachování nezávislosti a objektivity veřejnoprávního vysílání. Česká televize a Český rozhlas díky těmto financím mohou plnit své poslání a poskytovat divákům a posluchačům kvalitní a nestranné informace, vzdělávací programy a kulturní obsah.

Financování veřejnoprávních médií

V České republice je financování veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu, zajišťováno primárně prostřednictvím koncesionářských poplatků. Tyto poplatky, běžně označované jako poplatek za televizi a rádio, představují povinnou platbu pro všechny vlastníky televizních a rozhlasových přijímačů. Výše poplatku je stanovena zákonem a v současnosti činí 135 Kč měsíčně za televizní přijímač a 45 Kč měsíčně za rozhlasový přijímač.

Tento systém financování má zajistit nezávislost veřejnoprávních médií na politických a komerčních tlacích. Prostředky získané z plateb za vysílání televize a rádia umožňují Česká televizi a Českém rozhlasu plnit jejich veřejnou službu, která spočívá v poskytování objektivních, nestranných a vyvážených informací, v podpoře kulturní rozmanitosti a v posilování demokratické společnosti.

Kritika koncesionářských poplatků

Koncesionářské poplatky, ty dvě slova, co v mnoha domácnostech vyvolají pozdvižené obočí. Platit za televizi a rádio, i když je třeba vůbec nesledujeme? Kritici tohoto systému argumentují, že je nespravedlivý a zastaralý. Proč by měli platit všichni, bez ohledu na to, zda služby veřejnoprávního vysílání využívají? Argumentují, že v době internetu a streamovacích služeb je výběr médií obrovský a povinný poplatek za televizi a rádio nedává smysl. Mnozí poukazují na to, že by se mělo jednat o dobrovolnou platbu, podobně jako u předplatného za streamovací služby. Kritici také zpochybňují efektivitu a transparentnost hospodaření s vybranými prostředky. Obávají se, že peníze z koncesionářských poplatků nemusejí být vždy využity efektivně a v souladu s posláním veřejnoprávního média, kterým by mělo být objektivní a kvalitní zpravodajství a tvorba programu v zájmu veřejnosti.

Alternativy k současnému systému

Diskuse o poplatcích za televizi a rádio se často stočí k otázce, zda existují alternativy k současnému systému. Jednou z často zmiňovaných možností je financování veřejnoprávního vysílání přímo ze státního rozpočtu. Zastánci tohoto modelu argumentují, že by se tak zredukovala administrativa a že by se zrovnoprávnily všechny občany, bez ohledu na to, zda vlastní televizní nebo rozhlasový přijímač. Oponenti naopak varují před přílišnou závislostí veřejnoprávních médií na politické reprezentaci, která by mohla ohrozit jejich nezávislost a objektivitu. Další alternativou by mohlo být zavedení dobrovolných plateb, kdy by si občané sami rozhodovali, zda a v jaké výši chtějí veřejnoprávní média podporovat. Tento model by sice mohl vést k poklesu příjmů, ale zároveň by posílil vazbu mezi veřejnoprávními médii a jejich diváky a posluchači. Každá z těchto alternativ má své klady a zápory a je na společnosti, aby se rozhodla, jakým směrem se chce v oblasti financování veřejnoprávního vysílání ubírat.